PePe Team

V následujících řádcích se vám pokusím přiblížit postřehy z lovu štik na mé oblíbené pískovně, nastínit svůj vztah ke štikám a porovnat minulý podzim s letošním na této vodě. Štika ve mě vzbuzuje obdiv pro svůj vzhled, ale i respekt pro výsadní vlastnosti dravce. Jak známo zbarvení štiky obecné závisí na prostředí, ve kterém žije. Štiky z vod bohatých na zelené rostlinstvo bývají světle až tmavě zelené, jejich příbuzné žijící např. v přehradách s břidlicovým či jílovitým dnem jsou zpravidla více dohněda. Štiky z mého oblíbeného revíru reprezentují první skupinu. Žluté skvrnky na zeleném pozadí, mramorovaný hřbet, bělavé břicho, barvy jako od malíře. Abstraktní plátno na těle predátora je nesporně kvalitním výtvarným dílem přírody. Aby člověk mohl nahlédnout do galerie rybího světa pod hladinu a směl si prohlédnout ryby z blízka, musí být potápěčem nebo rybářem.

Mně učarovaly podzimní vycházky s jedním prutem, podběrákem a batohem na zádech. S příchodem konce podzimu vždy přivítám změnu, kdy se už nemusím úmorně mučit harcováním s výbavou plnou nejrůznějších potřebností, které po většinu roku využívám k lovu kaprů. S nadšením se po zbytek rybářské sezony, co nejdéle je to možné, věnuji přívlači. Zejména pak lovu štik. Vycházek není mnoho. Většinou se k vodě vypravím na konci víkendu v neděli, až se začne jezero vylidňovat a odjíždějí poslední kaprařské party. MOJE PÍSKOVNA Nevelký revír s hloubkami max. do čtyř metrů a rozsáhlými mělčinami včetně ostrůvků lze bez nadsázky označit jako panenskou vodu. Členité dno a bohatá vodní vegetace vytvářejí dobré útočiště jak pro predátory, tak i pro jejich kořist. Není mnoho rybářů, kteří by zde zkoušeli štěstí s umělými nástrahami. Pískovna s velmi dobrou kapří osádkou hostí naštěstí po celý rok jen ortodoxní kapraře. A tak stejně jako loňi jsem se i letos ocitl na břehu úplně sám. Ikdyž měl bych podotknout, že na několika vycházkách mě doprovázel kamarád Pepa. Mělčí partie podél břehů jsou stanovištěm štiček od 40 do 60 cm, kterých je tu požehnaně. Na větší exempláře, a jsou zde i kousky přes metr délky, narazím většinou v místech hojného výskytu malých rybek. Přesun štik za hejny plotic a ouklejí funguje i tady spolehlivě. V loňském roce se drobná štičí potrava shromažďovala v jediné zátoce a jinde jsem na malé rybky nenarazil. O to snažší byla lokalizace předpokládaného výskytu obávaných dorostlých královen vodní říše. Několik pěkných štik jsem ulovil právě v této zátoce. Překvapila mě soustředěnost tolika trofejních jedninců na jednom místě. Také viditelná lovení byla velmi častá. Poštěstilo se mi zahlédnout zalovení skutečně velké štiky a to vám musím vyprávět. Tajil se mi dech, když mohutné čelisti rozrazily vodní hladinu. Část monstrozního těla predátora na své zhruba čtyřmetrové trati za sebou zanechala brázdu jako motorový člun. Stříbřité rybičky se rozletěly do všech světových stran a mohutná hlava se tiše zanořila. Představte si, že jsem svou gumovou nástrahu v okamžiku útoku zrovna stahoval z míst štičího běsnění. Celá situace se tak umocnila a já stál ztuhlý úžasem. Bohužel si štika pochutnala na rybce z masa a kostí a mou umělou náhražku minula. V poslední knížce Václava Fikara jsem si přečetl, že štika vyrazí za kořistí rychlostí 3 – 4 m za sekundu. Impozantní rychlost. Tyto bleskové výpady lze často sledovat v čisté vodě přímo pod nohama, kdy se většinou lovec lekne. Tolik vzpomínka na loňský podzim. SROVNÁNÍ A NÁSTRAHY Jak už to v rybařině bývá, v letošním roce bylo vše jinak. Uspěšná zátoka z loňska zela prázdnotou. Všechny pokusy byly marné. Nepodařilo se mi zde ulovit ani štíhle. Trošku jsem fantazíroval a představoval si, že u dna leží pořádný aligátor a proto je místo bez ryb. Mohlo by to tak klidně být a tak jsem vždy bez úspěchu hodinku z vycházky tomuto fleku věnoval. Nakonec jsem objevil nové plodné místo v opačném rohu jezera, kde se ukrývala hejna drobných rybek v odumírajících vodních rostlinách. Štiky se chovaly obezřetněni a nevrhaly se za každou nástrahou. Dříve jsem si vystačil se stříbrnou rotačkou velikosti č. 4 a v prosinci jsem nasadil gumy, které nejlépe barvou a velikostí imitovaly drobné rybky. Letos se mi naopak vyplatilo nástrahy více střídat. Ryby reagovaly téměř na každou změnu. Woblery fungovaly oproti minulé sezóně spolehlivěji. Další okolností ovlivňující reakce štik na nástrahu byla velmi čistá voda. Zubaté se mnohdy přijely podívat za šidítkem až ke břehu. Stačilo v okamžiku rozhodování dravce vydráždit k útoku jiným pohybem a nebo následně vyměnit okoukaný model. Například stříbrná rotačka s fialovým leskem, kterou jsem zkoušel poprvé, vzbudila při druhém náhozu zájem odhadem osmdesátky. Zaútočila blízko břehu, ale nástrahu nedobrala. Měl jsem alespoň možnost si ji prohlédnout.Podobných situací bylo bohužel více. Zima letos zaklepala na dveře velmi brzy a již koncem října sněžilo. Přesto byly štiky aktivní, plné energie. Větší exempláře se ale nenechávaly snadno zlákat k prostřenému stolu umnělotin a kovových plíšků a podařilo se mi ulovit jen dvě pěkné, dorostlé, z nichž jedna měla bez dvou centimetrů devadesát. Ze srovnání s minulým podzimem, který mi dopřál více soubojů s velkými štikami, můžu učinit závěr, že adrenalínové zážitky si budu muset v budoucnu více zasloužit. Kapitální zubaté jsou zase o něco moudřejší a mazanější. Chtěl bych se rozloučit ještě jedním příběhem. I letos jsem zahlédl metrovku na špacíru. Byl podvečer, přestalo mrholit, hladina se uklidnila. Skládal jsem podběrák a chystal se ukončit svůj lov. Stál jsem zády k vodě, když jsem zaslechl několik zalovení menších štik. Donutilo mě to vzít do rukou prut, ale než jsem stihl nahodit směrem k poslednímu zalovení, ukázala se. Pár metrů od břehu pomalu vystoupala k hladině. Lapla profesorsky po malé rybičce, jako když se pes ožene tlamou po mouše. Koukla na mě a zmizela. Asi mi chtěla jen naznačit, že je tady a mé nástrahy jí nezajímají. Přeji vám, ať jste na svých toulkách za dobrodružstvím úspěšnější a s nezbytným chyť a pusť se loučím. Článek vyšel v časopise Sportovní rybář v únoru 2008

Příběh naplněný nevšedními zážitky, který Vám chci vyprávět, se odehrál na jevišti jedné pískovny s dokonalou kulisou zrajícího podzimu v loňském roce. S mými kamarády Michalem Motlem a Martinem Šimůnkem, jsme se vydali na poslední výpravu za kapry. Vyrazil jsem o den dříve než kluci, protože mám zkušenost, že s příchodem víkendu se na této vodě mění chování ryb.

V důsledku rybářského tlaku se stahují do míst, kde mají větší klid. (Což se také bohužel později potvrdilo). A protože parťáci nemohli dříve než v pátek odpoledne, lovil jsem sám celý čtvrteční den a noc. Pěkně jsem si zachytal kapříky váhové kategorie 6 – 8 kg a potěšilo mě celkem pět záběrů. V noci, za svitu čelovky jsem si ale všimnul jiného rybího tvora, malé štičky, která číhala připravená zaútočit na všudypřítomné běličky a doslova mi překážela při brodění se ke člunu, když jsem se chystal zavést své pruty. Překvapila mě její nebojácnost a byl jsem zvědav, jestli ji uvidím i druhý den. V pátek jsem se dočkal obou rybářských kolegů a po všech přípravách a zavezení poslední nástrahy jsme zasedli ke stolu, něco snědli a zahřáli se horkým čajem s kapkou kořalky. Nálada byla příjemná a studenější podzimní večer nevadil. Páteční noc a sobotní ráno přinesly jen dva záběry. Kapři si dávají dvacet a nebo se začíná potvrzovat teorie o stěhování, diskutujeme. V sobotu v poledne jsem z dlouhé chvíle vytáhl proutek na vláčení a zkusil rotační třpytkou podráždit štičku z první noci. A hele, je tam! Štika vyrazila za šidítkem téměř až na břeh. Po trošce vzrušení, o které se postarala 53 cm dlouhá, pěkně vybarvená zubatice, jsme se loučili s Matesem. Musel ukončit výpravu dříve, protože se u něho z  nachlazení vyklubala nepříjemná viróza. S Míšou jsme pak přemýšleli, co změnit, aby zatím mrzutě se vyvíjející situace ustoupila pěknému úlovku. Od kamaráda z druhé strany jezera jsme měli informace, že tam kapři jdou. Ale stěhovat se nám nechtělo. Zavezli jsme dobroty pro ospalé kapry dál od našeho břehu a bavili se chytáním malých běliček. Když slunce v barevném hávu zašlo za koruny stromů vyplňujících obzor, slíbil jsem si před spaním, že poslední ráno výpravy věnuji přívlači. Usínal jsem s pocitem očekávání a hlavou plnou myšlenek o velkých štikách. Tři týdny před touto výpravou jsem poprvé vážně koketoval s přívlačí na přehradě Skalka, kde jsem chytil své první štiky, bolena a nějaké okounky. Učil jsem se od zkušeného vláčkaře Pepy Škodného a společně s ostatními kamarády jsme objevovali jedinečné kouzlo této disciplíny. Ale to jsem odbočil. Probudil jsem se do nedělního dne, nad vodou se vznášel ranní opar a všude kolem byl ještě klid. Ostatní rybáři spali, jen Míša se zavrtěl ve spacáku a zeptal se kam jdu. Odvětil jsem, že se chystám prohnat dravce. Společně jsme se zasmáli a on dodal: „ Zavolej, kdyby něco“. Poctivě prohazuji metr po metru vybrané místo a během chvilky táhnu štíhle. Mám radost, ale pak jsem delší dobu bez jediného drbnutí. Zkouším vést nástrahu velmi pomalu nad dnem a zdolávám s nadšením dva okouny. Hned na další nához mi výrazně ztěžkne prut. Šeptám si, že jsem patrně ve vázce. Ale co to, vázka se začíná pohybovat a najednou vidím, jak se v čisté vodě vlní pro mě nezvykle dlouhé štičí tělo. Křičím na Míšu, ať donese podběrák a za deset minut leží na kapří podložce vytoužená zubatá. Několikrát zapózujeme s novou kamarádkou před objektivem fotoaparátu a štika putuje zpět do svého teritoria.   Míša prohlašuje, že tam musí být ještě větší než osmdesátka a tak mu podávám svůj prut, aby zkusil štěstí. Mezi tím, co připravuji snídani, slyším volání: „ Mám malou, tak 45 cm. Jo pěkný, jen tak dál“:odpovídám. Za malou chvilku slyším zběsilý bzukot brzdy navijáku. Koukám na Michala, ten má ohnutý prut na maximum a s klidným výrazem zdolává. Běžím k němu a v duchu si mumlám, co to vyvádí. Je to srandista, a tak mě napadlo, jestli neuvázl a nedělá si ze mě legraci.Přiběhnu na místo, vidím první mohutnou vlnu a několikeré odjetí zatím nepoznaného monstra od břehu. Dochází mi, že Míša táhne svoji životní rybu. Už se nám ukázala a my křičíme: „Ty vole, to je krokodýl!“. (103 cm). Vše šťastně dopadlo a po chvilce focení vracíme tomuto dokonalému predátorovi svobodu. Loučíme se s poslední „kapří“ výpravou v povznesené náladě a spokojeni. A protože jsem tak trošku blázen a také protože podzim byl opravdu dlouhý až nám téměř vygumoval zimu, vyrazil jsem na toto panenské místo ještě několikrát. Metrovka už z toho nebyla, ale kámošku osmdesátku jsem ulovil ještě jednou a nakonec mi sv. Petr nadělil větší kolegyni, které do metru moc nechybělo. Přeji Vám mnoho takovýchto zážitků a s nezbytnou větou, chyť a pusť, se loučím. Článek vyšel v časopise Rybolov, červen 2007

Je největším tokem naší země, politickým vězněm dob minulých, bývalou dopravní tepnou, tváří se klidně a tajemně. Máme ho rádi. Nikdy nevíme, jaká ryba je na háčku, co se to tam na druhé straně děje. Bez varování přichází opatrný záběr, následuje silný tah a aniž bychom zjistili, který rybí tvor nám odmotal desítky metrů z cívky navijáku, mizí daleko v proudu.

Vždy nás něčím překvapí a proto vyrážíme s Míšou a Matesem na lovecké výpravy právě na tuto řeku. Rok 2006 nezačínal zrovna šťastně, přicházely špatné zprávy a jednou z nich byla i otrava kyanidem v úseku od Kolína dále po proudu. Nejvíce byla zasažena část mezi Poděbrady a Nymburkem, což je velmi blízko našeho oblíbeného místa. Byli jsme velmi napjatí, lehce skeptičtí a odevzdaní před první jarní výpravou. Co asi přinese?   12. května podvečer sedíme ve svých rybářských křeslech, popíjíme horký čaj, sníme o prvním záběru, málem jsme zapomněli, jaký zvuk vydávají naše hlásiče. Když najednou se rozezní Míšův Flajzer a po pěkném souboji leží na podložce desetikilový, pupkatý šupináč. Slušný začátek! Je to jediný záběr toho večera a až do rána se nic neděje. Ráno v osm hodin  zdoláváme společně druhého Míšova kapra, který je ještě těžší a lépe stavěný než první. Že by po otravě zůstaly v řece jen velké ryby? Míša si štrejchnul, jak on s oblibou říká a povedl se mu pěkný dabl. Postupně přicházely záběry na všechny pruty a nám to jezdilo jen na kaviár. Kapří smetánka se chovala velmi sebevědomě a nic jiného jí nechutnalo. Ani jindy spolehlivá oliheň nezabírala. Jen kaviár a kaviár red od firmy Carp Servis baštili zpravidla nevybíraví  labští kapříci spolehlivě. Mates se dočkal devítikilového lysce, já zůstal bez větší ryby. Asi proto, aby mě koncem léta potěšili dva bojovníci, amuři kolem 12 kg, kterým zachutnalo boilies scopex, sladkého aroma, z dílny pana Václavíka. Vnadil jsem větším množstvím boilie a nástrahu jsem zavážel cca 20 m  po proudu od krmného místa. Na dvě 16 mm kuličky scopexu přišel nejdříve 9,5 kg těžký šupináč a hodinku na to velký, zdravý amur. I když chytáme převážně na mražené boilies, tak  na Labi postačuje tzv. hotové. (v cenově výhodném 3 kg balení). Spolehlivě funguje na krátkodobé výpravy a mohu ho doporučit. Vidím zamračené obočí některých kaprařů, ale pozor, píši o „hotovkách“ firmy Carp Servis.   Nakonec jsme si během letošní sezóny zachytali na Labi báječně a přibyly nové zážitky, které nás budou udržovat při životě během následující, snad krátké zimy. Minulý rok se nám podařilo ulovit pár větších jedinců, ale můžeme s jistotou říci, že v Labi kapři vegetují v hojném počtu i po otravě. Dokladem toho je vyprávění Michala, který měl to štěstí a začátkem června sledoval nemravné představení, kapří radovánky. Podél obou břehů se mezi stulíky hlučně třely kvanta ryb. Největší odhadoval kolem 15 kg i více. Tomu říkám výzva. Jedna jarní víkendová výprava a druhá koncem léta je málo, ale příští rok se do toho opřeme a věnujeme Labíčku více času. Zaslouží si to.   Většina kaprařů Labe navštěvuje, ale pro ty, kteří z nějakého důvodu váhají: najděte vhodné lovné místo, zajímavou hranu nebo jen koryto, kterým kapři proplouvají, vnaďte 3 – 4 dny dopředu a věřím, že zažijete rybačku jako my. Nechci, aby to podél břehů vypadalo jako o závodech, ale vycházím z toho, že je i mnoho jiných zajímavých míst k rybaření.  Proč se tedy nepodělit s ostatními. Navíc bych rád připomenul, že chyť a pusť je přístup představující naše svědomí  ve vztahu k přírodě,takže je to na každém z nás. Myšlenka typu povolenka mě stála tolik a tolik, pruty a jiné vybavení bylo drahé a proto musím přinést domů hodně masa, aby se mi to vyplatilo, aby mě žena pochválila. Nechci nikomu vnucovat svůj názor, ale myslím si, že je třeba připomínat, jak je tento přístup mylný. Příroda se nedá nahradit penězi. Buďme sběrateli krásných zážitků, pocitů, které zdolávání ryb přináší a trofejí v podobě fotografií. Věřím, že je nás většina.   Petrův zdar  Petr Hořák Článek vyšel v časopise Rybolov, březen 2007

Rybářské revíry v Maďarsku jsou pro Čechy a o něco více pro kolegy ze Slovenska snadno dostupné - finančně i vzdáleností, kterou musí rybář urazit, aby mohl lovit poklady z jezer a rybníků, jež mají dobrý zvuk v celé Evropě. My jsme pro začátek zvolili v současné době velmi populární a relativně nenáročnou vodu nacházející se nedaleko města Szigetvár.

Merenye o rozloze 129 ha je od roku 2003 vyhledávaným místem pro lov trofejních kaprů, sumců, amurů a candátů… Pro chytání na boilies zde platí rezervační systém a pro velký zájem je třeba objednat vybrané místo i s ročním předstihem. Zvolili jme č.15 v mělčí části jezera s dostatkem prostoru pro tři rybáře. Datum 1. července 2007 se stalo náhle magickým a my jsme se ho nemohli dočkat.Ve vytoužený den odjezdu jsme naložili naší dodávku až po střechu a plni nadšení vyrazili na jedenáctihodinovou cestu. Naše vozítko svůdného jména “Rybana“ pod tíhou nesmyslného množství kaprařských potřebností zlehka škytalo a nezadržitelně, maximálně stokilometrovou rychlostí, směřovalo k cíli. Cesta přes Čechy uběhla velmi rychle a na Slovensku na nás čekala prázdná dálnice, jen v příkopu jsme zahlédli dva krásné srnce. Za krátký čas jsme již projížděli maďarskou krajinou se spoustou políček a vesničkami, které dále na jih řídly. Ve městě Nagykanizsa jsme ztratili orientaci a trošku zabloudili. Důvodem bylo neukázněné chování mých kolegů, kteří pokukovali po sličných opálených Maďarkách a já zůstal bez navigace. Posledních padesát kilometrů jsme jeli za tmy. Vzpomněl jsem si na upozornění z článku Radka Ráliše o přemnožení vysoké zvěře. Najednou kluci křičí: „Pozóór, antilopa“. Zahlédli kousek od silnice obří srnu nebo laň s velikou hlavou a mohutným tělem. Potvrzuji, že čeští myslivci mohou maďarským jen závidět, ovšem řidiči aut naopak. S očima na stopkách sleduji zbytek cesty, už jen pár kilometrů a my jsme opět zabloudili. Dorazili jsme do vesničky, kde silnice náhle končila. Otáčím auto na značně uzounké komunikaci a kluci mi venku ukazují. Všude je tma jako v pytli. Žádné veřejné osvětlení, pomáhají jen dálková světla. Náhle vidím postavu v přítmí pod stromem u nejbližšího domku. Vystupuji z auta, domorodec mi podává ruku a mluví na mě špatně anglicky. Chová se divně, ale nakonec nám ukázal na mapě správný směr. Když se rozloučil a byl od nás dva kroky,slyšíme cvak, cvak. Nezaměnitelný zvuk vyprázdnění hlavně automatické zbraně. Celou dobu měl v levé ruce pistoli. Zděšeni nastupujeme rychle do auta a ujíždíme pryč. Vše dopadlo dobře a my konečně protínáme cílovou čáru u brány revíru Merenye. Jezero se tváří na první pohled tajemně. Svítí měsíc, nad vodou se vznáší mlha a zdálky je slyšet zvuk hlásiče. Do tmy problikuje modrá dioda od stojanu nejbližšího rybáře, který zrovna ladí “piáno“. Protože se blíží půlnoc, rozhodujeme se přespat pod širákem u správcovské chaty. Druhý den ráno v pět hodin nás budí správce a představuje se jako Otto. Jeho mohutná postava, ruce jako lopaty a silný stisk vzbuzují respekt. Nabízí nám kávu, pronese pár slov německy a pak několikrát opakuje egy, kettö, három a přitom ukazuje na mě a mé kolegy. A zase jedna, dva, tři a na kalkulačce naťuká cifru 21.000 forintů. Zaplatíme a odjíždíme od hráze na opačnou stranu jezera na místo, které nás bude hostit šest dní. Bojky umisťujeme ke středu jezera, cca sto padesát metrů daleko. Jsme vybaveni slušným arzenálem od firmy Carpservis. Boilies losos-sardinka a mrtvý korýš v kombinaci s halibut peletou se později ukáží jako účinná zbraň. Přivezli jsme také boilies od jiných výrobců, abychom se trefili do kapřího apetitu ve větším záběru. Přesto nejdůležitějším faktorem ovlivňujícím příjímání potravy kapry bylo počasí. První čtyři dny foukal silný vítr a ryby se krmily spolehlivě. Také velikost úlovků byla slušná. Michal nachytal během druhého a třetího dne kapry od 11 do 16 kg. Martin od 9 do 14 kg. Já od 8 do 10 kg. Po příjezdu k vodě jsem si vytáhl kratší sirku v podobě “Černého Petra“. Chytal jsem uprostřed a to se projevilo na počtu záběrů, který byl poloviční a váha ryb výrazně nižší než u kolegů. Ale i tak jsem si pěkně zachytal. Ke konci výpravy se vítr utišil, hladina byla klidná a záběrů ubylo. Nastal čas rekapitulovat, připomenout si zážitky a pomalu balit. Výpravu jsme zhodnotili jako úspěšnou. Takže köszönöm (díky) a zase někdy, kapříci, nashledanou. Tento článek jsem pojal jako vyprávění příběhu a záměrně opomenul rozebírání taktik lovu. Bylo již mnohokrát napsáno, že kaprařina je krásná právě pro svou nepředvídatelnost. Mnoho štěstí Vám sportovním rybářům přeje Petr Hořák Článek vyšel v novinách Rybolov

Mírně zvrásněná krajina posetá jarní zelení, ohraničená upravenými políčky s kvetoucí řepkou, ukrývá mezi kopci klenot. Je dobře schován a zasazen v jakémsi kráteru. S trochou nadsázky připomíná zmenšeninu afrického Ngorongoro. Jen s tím rozdílem, že místo rozlehlé planiny se stády pakoňů, zeber a slonů se vám po překonání horizontu otevře prostor zalitý vodou.

Starý zatopený lom s průzračně čistou vodou je pro kapraře skutečně klenotem. I když se nenacházíme v Tanzánii, ale jen pár desítek kilometrů za Budapeští, jsme plni napětí a očekáváni z následujícího lovu možná stejně tak, jako v minulém století Hemingway v africké divočině. Jedna ze dvou zátok tohoto revíru nás hostila již podruhé. Po loňské podzimní méně vydařené výpravě, kdy se v polovině září ochladilo téměř o 20 stupňů, v noci až na 2 stupně, což rybám vůbec neprospělo, jsme zkoušeli štěstí tentokrát na jaře. Mým parťákem byl opět Petr Veselý. Velmi šikovný rybář, ale hlavně opravdový rybář gentleman, s nímž se domluvíte na týmové spolupráci, zažijete legraci a pohodu, na kterou v dnešní šedivé, uspěchané a nemocné civilizaci není čas. Lovná místa Podvodní krajina rozprostírající se před našimi stojany měla členité dno s hloubkami od 3 do 9 metrů. Spousta zlomů, lavic, potopených stromů a vodních travin zde vytváří ideální prostředí pro kapry a zajímavé možnosti pro rybáře. Byla to pro nás velká škola. Neustálá práce s echolotem nás bavila a když nefungovalo jedno místo, mohli jsme hledat a vymýšlet z pestré nabídky dalších. Čistá voda s viditelností až do 5 m nám umožňovala ověřit si na vlastní oči jak echolot vykresluje potopené stromy, jak keře nebo vodní rostliny. Naše nástrahy jsme umístili do různých hloubek od 4 do 10 metrů. Tyto hloubky jsou na tomto jezeře mělčinami, protože nejhlubší partie mají kolem 20 metrů. Čtyři z osmi prutů směřovaly k potopeným stromům do zátoky, dva na volnou vodu na mírnou hranu svažující se z 8 do 12 metrů a zbývající dva jsme zavezli na velkou vzdálenost k protějšímu břehu k potopeným keřům a rákosí. První dva dny přicházely záběry od stromů ze zátoky. Dvě místa fungovala celkem pravidelně a my jsme sváděli pěkné souboje se zdravými bojovnými kapry. Cívky navijáků jsme měli maximálně dotaženy a malé zaváhání znamenalo ztrátu ryby. Celkem se nám dařilo nad kapry vyhrávat. Přesto se zdálo, že se ryby krmí opatrně a náhle dokonce začalo záběrů ubývat. Kapři končící na podložce byli většinou mlíčňáci. Změna taktiky Ostatní rybáři chytající na místech kolem nás zůstávali téměř bez záběrů. Jen ve druhé zátoce v opačném rohu jezera ukazoval echolot velká hejna ryb jako by se všechny odstěhovaly do jediné části revíru. Pěkné úlovky šťastlivců chytajících v této zátoce mluvily za vše. Ve středu v poledne pražilo slunce, přestal foukat vítr a hladina byla klidná. Petr vyrazil s dalekohledem na procházku hledat naše ztracené kapry ze stromů. Když se vrátil s nadšením vyprávěl, co viděl. „Jsou tam. Velcí lysci a zahlédl jsem i jednoho pupkatýho šupináče.“ „A kde?“ zeptal jsem se netrpělivě. Až úplně vzadu v zátoce ve větvých padlých stromů v místech, kde měli svatý klid a kam jsme nemohli své nástrahy zavést. Jak je z těch větví vylákat? I v noci v čase velkých ryb naše hlásiče mlčely.A když se ozvalo pípnutí, jednalo se většinou o neúnavné sumečky americké, kteří nám úspěšně likvidovali nastražené boilie. Naštěstí jen v noci a abychom zachytili ranní záběry kaprů, museli jsme každý večer převést montáže a nastražit tygří ořech.Vousaté potvory spořádaly boilies do dvou hodin po setmění. Byli jsme lehce zoufalí. Nezabírala ani vzájemná povzbuzení a hlášky typu: vydrž Prťka, vydrž . Rozhodli jsme se zakrmit větším množstvím boilies a partiklu na hraně před první řadou potopených stromů. Taktika krmení jednou hrstičkou boilies a troškou tygřích ořechů k nástraze s čekáním na velkého samotáře ustoupila naší pochopitelné netrpělivosti, protože se blížil konec výpravy. Další změnou bylo odvážnější pokládání montáží pár decimetrů od potopených stromů. Tento postup přinesl své ovoce. Sice až druhý den večer ve čtvrtek, ale z jednoho horkého místa přicházely záběry po 20 minutách. Jednalo se o potopený strom, jehož kmen se tyčil kolmo vzhůru 8 metrů ode dna a další 2 metry nad hladinu. V metrové hloubce byly vidět větve tvořící korunu stromového torza. Nástrahu jsme spouštěli přímo mezi větve. A proč právě tady se kapři nebojácně krmili? Usoudili jsme, že to mohlo být právě proto, že při sbírání potravy měli větve i nad sebou a cítili se tak bezpečně. Dalekohledem jsme spokojeně sledovali řetízky bublin na hladině. Byl to signál, že kapři začali houfně hodovat. Pátý den lovu se tak odstartovala nepřetržitá série soubojů, která pokračovala až do sobotního rána, kdy jsme pomalu balili náš tábor. V podběráku končily macaté dámy. Většinou nádherně stavění lysci plní jiker. Bohužel ti zdatnější a pravděpodobně i větší jedinci nad námi vítězili ve vázkách anebo uřezali vlasce o ostré hrany zlomů porostlých škeblemi. Podařlilo se nám ulovit celkem čtyři desítky kaprů od 9 do 14,5 kg, což je na této vodě pěkný výsledek. Dál bych to nerozváděl, protože nejsme žádní závodníci! Montáže a nástrahy Jedním z pravidel chytání na této vodě je zákaz používání pletených šnůr a háčků s protihrotem. Nebyl tedy pro ryby problém osvobodit se a vyjít ze souboje bez úhony. Kapr se zbavil háčku ve větvích během krátké chvilky, což jsme si v čisté vodě opět potvrdili na vlastní oči. Osvědčily se nám větší háčky Gripper č. 1 od Leona Hoogendijka. Používali jsme kratší 20 cm návazce ze šnůrek Ballistic od firmy Sufix a Snake Bite Gold od Krystonu. Druhá jmenovaná si zachovávala své vlastnosti i po několika denním louhování ve vodě a po extrémních zátěžích. To se už nedá říci o Ballisticu, který ztrácel barvu jako oprané tričko a dokonce i svou tuhost a odolnost. Dále jsme používali silné sumcové vlasce od fy Sufix a ty musím naopak pochválit. Boilies vlastní výroby pojmenované X Blaf x, uplácané šikovnýma rukama Petra Veselého z ingrediencí od firmy Karel Nikl, rybám velmi chutnalo. Zkoušeli jsme také plovoucí boilies a to na panáčka. Zvláštní bylo, že v čisté vodě fungovala jen bílá barva plovouček. Výprava do maďarské divočiny pomalu končí. Pohádkový pobyt v přírodě, kde plyne čas pomaleji nás nabil energií potřebnou pro přežití v městské divočině, kam jsme se museli vrátit a nechtělo se nám. Sen o velkých kaprech z maďarského „kráteru Ngorongoro“ žije dál. Na závěr bych rád poděkoval kaprařům Petrovi Nešněrovi a Radkovi Bisovi za vstřícnost, otevřenost a poskytnuté informace. Za Petr Hořák Článek vyšel v magazínu Kapr č.4 v r.2008

Obsah následujících řádků je volným pokračováním článku „Maďarští bojovníci“. Rád bych vám přiblížil další nezapomenutelnou výpravu z revíru s křišťálově čistou vodou a divokou přírodou. Nejdůležitějšími aktéry příběhu budou opět místní, velmi bojovní kapři, kteří mají pevně v ploutvích náš případný úspěch.

Jen oni totiž rozhodují, zda-li se připlavou krmit na naše pracně vymodlená horká místa, zda-li ochutnají naši nástrahu a jestli vůbec dostaneme šanci je vytáhnout z podvodní džungle. Chytali jsme společně s Martinem Šimůnkem, protože Peťa Veselý, se kterým tuto vodu navštěvuji, byl „ smutný“ a pracovně zaneprázdněn. S výběrem lovných míst jsme to měli po jarní a podzimní loňské zkušenosti mnohem jednodušší. Většinu nástrah jsme zavezli doprava k potopeným stromům k protějšímu břehu, na krátkou vzdálenost třiceti až padesáti metrů. Dva pruty směřovaly do zátoky na čistá místa s hloubkou kolem 5 m, na jednom z nich byla vrstva aktivního bahýnka. Další dva ke stromovému torzu do 7,5 m hloubky, kde je nutné položit montáž jen pár centimetrů od potopených větví, aby přišel záběr. Pátý a šestý prut směřoval k rákosí do 6 m hloubky k potopeným keříkům. A zbývající dva pruty jsme zavezli na volnou vodu. Paleta možností, kam položit montáž s nástrahou, je v této zátoce velmi pestrá. Ovšem ne každé zdánlivě zajímavé místo funguje. Plodná loviště jsou zpravidla tam, kde mají ryby velké šance na únik, jako jsou například doslova podvodní pralesy se spoustou potopených kmenů a spletí větví obalených škeblemi. Ale i zde občas záběry ryb ustanou. Někdy bylo řešením položit montáž na takovýchto horkých, vlastně vyhaslích místech, jen o metr vedle a záběr se dostavil. Kapři ze stromů jsou velmi opatrní. Způsoby zdolávání Každý záběr na tomto jezeře je úspěchem a ještě větším je dostat rybu do podběráku. Pod hladinou se nachází velké množství vázek a ostrých zlomů posetých škeblemi. Po několika záběrech zjistíte jaký zvolit způsob zdolávání pro konkrétní lovné místo. Naše taktika byla jasná už od začátku. Jeden z nás bude vždy bdělejší a budeme držet hlídky. Prvním předpokladem úspěchu je hned po ohnutí špičky prutu a prvním pípnutí, zvedat prut s utaženou brzdou navijáku ze stojanu. Malé zaváhání znamená většinou prohru, protože kapra už neotočíte. Následně musíte udělat i přes mohutný tah několik kroků dozadu, kapr vyjede z vázek na volnou vodu a hladina adrenalínu lehce poklesne z maxima. Je dobré použít odpadávací olovo, aby se kapr dostal snadněji k hladině a vy se tak vyhnete případné mrzutosti v podobě ztráty ryby v některé z dalších vázek, které jsou po cestě k vám. Druhý způsb zdolávání je hned po razantním záseku překlopit cívku navijáku, sednout do lodi a volně navíjet tak, aby kapr nic netušil a až nad ním začít zdolávat. Ovšem tento způsob se nehodí praktikovat všude. Průběh lovu Ale pěkně od začátku. Velmi brzy po zavezení se ohla špička pravého prutu a přišel nečekaný, razantní záběr ze zátoky na bílý pop-up oliheň-chobotnice v kombinaci s tygřím oříškem. Bohužel naše reakce byla pomalá. Kapří monstrum se nedalo otočit a i přes dotaženou brzdu se dostal kapr k větvím, kde řezem chirurga přeťaly škeble půlmilimetrový vlasec. Za první večer a ráno jsme měli čtyři záběry, což bylo pro začátek dobrým příslibem a svědčilo to o aktivitě ryb na lovných místech. Už méně potěšující byla zkutečnost, že jsme ani jeden ze záběrů neproměnili! Po druhém dni jsme tak měli na kontě již deset záběrů, ale zůstávali jsme stále bez bodů. Martin začínal pochybovat a mluvil o tom, že snad není v lidských silách kapry ze stromů úspěšně zdolat. Já jsem jeho skepsi nesdílel, ale tolik neproměněných záběrů jsme na minulých výpravách neměli a trochu mě to znepokojovalo. Navíc se na naše lovná místa nastěhovala hejna sumečků amerických a měli jsme po chytání na boilies. Na tuto situaci jme byli dopředu připraveni a už od začátku jsme na několik prutů nastražili tygří ořech. Sumečkové si nedokázali poradit také s plovoucím boiliem. Další tajnou zbraní bylo boilies ukoulené jen z ingrediencí na bázi tygřích ořechů a z jiných tajných přísad, které nám připravil Petr Veselý. Suroviny zakoupil ve firmě Karel Nikl, kde mu poskytli i několik užitečných rad. A musím napsat, že výsledek nebyl vůbec špatný. Dobře vysušené, voňavé boilies bez rybích mouček odolávalo nájezdům vousáčů nejdéle a kaprům chutnalo. V pondělí odpoledne to konečně přišlo. Mates zdolal krásného 15 kg lysce a smutná nálada byla ta tam. Dalším proměněným záběrem si Martin udělal radost 17,5 kg šupináčem. Začínalo se nám vyjasňovat. Důvodem počáteční bezmoci při zdolávání, kdy ryby měly nezvladatelnou sílu a výsledkem bylo přibývání prohraných soubojů, mohly být právě záběry od velkých kaprů. Nasledující den přišel ze stejného místa a ve stejný čas velký šupináč i mě, 17,7 kg. Jednalo se o pěkně stavěnou, tmavou rybu. Váhou a vzhledem se dosti podobala té Martinově. Asi bráchové, říkáme si a úlovek řádně oslavujeme. Naplněni teorií o tom, že nám berou jen velké ryby jsme netrpělivě čekali na další adrenalínové pípnutí. Zpestřením denního stereotypu nám byly návštěvy slovenského kamaráda Martina, který chytal s kolegou a se svoji ženou na místě vedle nás. Přivážel zajímavé informace o dění na celém jezeře a výbornou slivovičku. Úlovky ostatních rybářů byly též sporadické. I když za zmínku stojí, že v druhé zátoce se ulovilo během několika dní pět kaprů nad dvacet, největší 25 kg. To nám po delší době bez záběru vlilo více optimismu do žil. Stáli jsme u prutů, když Mates pronesl :“Už by mohl přijít záběr, co řikáš ?“ V tom okamžiku se začal šponovat vlasec natažený k rákosí. Mates využil naší přítomnosti u stojanů, bleskově přisekl, překlopil cívku a podal mi svou děličku. Nasedl do člunu a se slovy, teď ho dostanu, začal veslovat směrem k rybě. Já na něj křičím, že mu držím palce, ale bez prutu to asi nepůjde a s úsměvem mu podávám prut a podběrák. V ten moment se teprve přestal odvíjet vlasec z cívky navijáku. Ryba se zastavila. Trochu komická situace se pomalu mění v zajímavou podívanou. Martin dorazil na místo, kam pokládal svou montáž a odtamtud průplavem mezi potopenými keříky zajel do rákosí, které se za ním zavřelo. Tak a teď ho tam něco sežere!? Po čtvrt hodince se konečně celý skleslý a mokrý vrací zpět se slovy: „Neskutečný souboj, prohrál jsem. Byl to obrovský šupináč s tmavým hřbetem zbarveným do modra, bílým břichem a šupiny měl jako padesátikoruny. No, určitě měl přes dvacet. Zamotal se mi do rákosu a já pod něj nemohl dostat podběrák. Když jsem si ho naposledy přizvedl rukou za vlasec k hladině, dvakrát cuknul mohutně hlavou a přerval to. Škoda! To byl von.“ „Tak to je smůla, byl jsi hodně blízko.“ odvětil jsem. Chvilka zklamání, ale netrvala dlouho. Z postmutnělých řečí nás vytrhlo pípnutí a následné ohnutí mého prutu. Mates byl nejblíže a tak pohotově přisekl. Vyběhl na svah za námi, aby tak nedal kaprovi ani metr a předává mi prut. Ryba má sílu a cítím, že jde o větší kousek. Po krátkém desetiminutovém souboji podebíráme překrásného špígla. Ručička váhy se zastavuje na 16,5 kg. Ke všem těmto nádherným soubojům a okamžikům přibylo ještě moje závěrečné utkání se s patnáctikilovým šupíkem. Musel jsem do člunu, protože kapr zajel do vodní trávy odkud se mu nechtělo ven. Záběr přišel ve chvíli, kdy jsme již balili náš tábor, ale pruty jsme necháváli stále zavezeny. Znáte to, co kdyby. Kapřík měl spoustu energie a trvalo mi dobrých dvacet minut, než se nechal navést do podběráku. Celou scénu jsem směl sledovat jako dramatický film v čisté vodě. Ponaučení Na závěr bych se s vámi rád podělil o několik postřehů a zkušeností, které jsme s Martinem na této výpravě nabyli. Nástrahou číslo jedna byly tygří ořechy. Dobře naložené a zfermentované ve slizké omáčce. Když jsme jednoho kapra sakovali přes noc, do rána byl sak plný rozdrcených tygřích ořechů, ale také škeblí. Myslíme si, že není troufalé tvrdit, že kapr si námi předkládanou křupavou nástrahu snadno zaměnil za přirozenou potravu, v tomto případě za škeble. Díky nezvaným konzumentům našeho boilie, sumečkům americkým, jsme byli nuceni chytat v druhé části výpravy jen na tygří ořech. Ten zajímal pravděpodobně jen velké ryby a jevil se jako velmi selektivní. Osvědčilo se nám pokládat ho na místa s výskytem škeblí a montáž doslova zasypat několika hrstmi tygřího ořechu i se slizem. Vytvořilo se tak velmi atraktivní místečko a dostatečné sousto pro větší rybu. Metoda rozházení jednotlivých tygřích ořechů kolem nástrahy tak, aby kapr s důvěrou sbíral, nebyla v tomto případě úspěšná. Záběrů na tygří ořech bylo méně oproti začátku výpravy, kdy jsme chytali i na boilies a různě experimentovali. Méně však někdy znamená více. Na týdení výpravu nám stačilo 6 kg tygřích ořechů pro nás oba. Ale pozor, jedná se o návnadu, která kapra rychle zasytí. Doporučuji krmit střídmě, jen několik hrstí k nástraze. Výsledek této výpravy nás příjemně překvapil, zdolali jsme pět opravdu krásných větších ryb a několik menších.. Přeji Vám ve vašem rybářském snažení hodně trpělivosti a velké kapry při chuti. Petr Hořák Článek vyšel v magazínu Kapr č.6 2008

Blíží se polovina října, příroda se zahaluje do barevného hávu a neodolatelná atmosféra podzimu láká rybářské dušičky k vodě. Kdo by tak voňavé a srdce léčící nástraze odolal. I já a můj parťák máme v plánu týdenní výpravu. Jelikož pravidelně navštěvujeme maďarské revíry a většinou chytáme v náročnějších podmínkách, co se podvodní krajiny týče, zvolili jsme tentokrát lokalitu, kde si užijeme pořádné jízdy a bude nám dovoleno si směle povolit cívky navijáků.

Volba padla opět na Maďarsko, konkrétně na profláklé Merenye. Molo č.13 Proč jsem zvolil tento nepěkný přívlastek vyplyne samo z následujících řádků. Měl jsem rok dopředu rezervované č.13, které se nachází na druhém konci jezera směrem od hráze, u přítoku. Bylo mi líto rušit rezervaci, když není zrovna jednoduché, pro velký zájem, se na toto místo dostat. Merenye je českým a slovenským rybářům velmi dobře známé, ale přesto zmíním několik základních informací. Jezero o rozloze 129 ha je vzdáleno asi 500 km od Brna a leží na jih od Balatonu nedaleko města Szigetvár. Před naším molem se rozprostírala mělčina s hloubkou kolem jednoho metru. Profil dna je zde rovný, pokrytý střídavě širší a tenčí vrstvou bahna. Přibližně uprostřed jezera, asi 200m od břehu, najdete tvrdší dno a na jednom místě jsme objevili dokonce písek a kamínky. Alespoň jsem měl ten pocit, když při zkoumání dna tyčovou bójkou zvonilo placaté olovo o tvrdý podklad. Směrem doprava jsme měli dostatek prostoru pro zavezení montáží a omezovali nás až bóje s nataženým lanem, které oddělovaly klidovou zónu pro ryby, trdliště. Od krajní pozice jsme si slibovali více klidu pro nás i pro kapry. Rybářský tlak, který je vyvíjen na tuto vodu je bohužel enormní. Nevítanou novinkou pro rok 2008 bylo zřízení nového lovného místa tzv. V.I.P. s možností lovit přímo v trdlišti. Tento ziskuchtivý zásah majitele jezera trošku znehodnocoval výhody našeho krajního místa, ikdyž od lovících na V.I.P. nás dělilo relativně dostatek prostoru včetně bójek s lanem. Kam položit montáž? Na revíru Merenye toho příliš nevymyslíte. Většina rybářů umisťuje bójky a zaváží právě ke středu jezera, kudy pravděpodobně vede „kapří cesta“ a kde je, jak jsem již napsal, dno tvrdší. Nacházíte-li se uprostřed jezera a pohlédnete směrem k hrázi na volnou vodu, uvidíte snad nekonečný slalom tyčových bójek. Toto zjištění pravděpodobně vyloudí nevěřícný úsměv na vaší tváři a zároveň ve vás vzbudí obavu z toho, jak pod takovým tlakem, přes všechny ty našponované vlasce a pendlující loďky od obou břehů ke středu jezera tam a zpět, budou kapři brát. Samozřejmě i na této vodě můžete udělat několik věcí jinak, než ostatní rybáři. Na některých místech se nabízí prochytat do stran pobřežní partie nedaleko rákosí. Také můžete chytat dál od bójek a ty použít jen jako orientační body, což ale nejsou žádné novinky. Ovšem fungovalo i chytání pár metrů od tyčovky. Měli jsme pocit, že kapři čekají až jim nasypeme a připlavali se krmit k bójce jako poslušná prasátka. Naše rozmístění tyčovek bylo vějířovitého tvaru. Někdy zafungovala místa na kraji, jindy zase vzdálenější loviště uprostřed. V případě, že záběry nepřicházejí, stačí lovná místa posunout o několik metrů dál nebo blíž od břehu. Strategie lovu Slovo strategie zní v případě Merenye příliš nadneseně a důležitě. Hodilo by se spíš jako výraz pro popis vojenské akce. Proto se pokusím do tohoto odstavce vložit i několik svých názorů a zkušeností ohledně způsobu lovu kaprů. Upozorňuji, že se jedná o mé postřehy, které se mohou shodovat s názory jiných kolegů rybářů nebo se naopak zásadně lišit. Pokusím se teď o obecnou tezi, pokud je vůbec možné v rybařině něco tvrdit a zobecňovat. Myslím si, že nejdůležitějším faktorem, který ovlivní úspěch našeho vášnivého počínání u vody, je výběr lovného místa. Dejme tomu 60%. Dále je to z 25% volba nástrahy a zbývajících 15% připadá na koncovou část udice – montáž. Jistě můžeme své šance zvýšit správným rozhodnutím v otázce návnady (kolik a čím vnadit), ostrostí háčku, délkou návazce a jinými faktory, o kterých se nechci rozepisovat. Ovšem nic z toho nám nebude moc platné, když naše loviště bude bez šupiny. Ještě bych se pozastavil u přeceňování důležitosti koncové montáže. Osobně používám jednoduché návazce z měkkých šňůrek nebo ztužené, u kterých stahuji několik centimetrů u háčku a výjimečně i fluokarbon. Vyzkoušel jsem také celou řadu kombinovaných návazců, různé novinky a rovnátka ve tvaru červíků. Vždy jsem se ale vrátil k těm jednoduchým. Ne proto, že složitější montáž by nebyla účinná a úspěšná, ale proto, že je dle mého soudu zbytečná. Ruku na srdce, montáž, kterou nasadíte na začátku výpravy a „chytá“ vám kapry, nemáte důvod měnit a tím je rozhodnuto, stává se úspěšnou. Jeden příklad za všechny. Mému parťákovi se z kraje jedné výpravy povedlo několik záběrů po sobě a já zůstával stále bez záběru. Jednalo se o revír, kde nebývá záběrů příliš mnoho. Petr používal na háčku rovnátko ve tvaru červíka. Abych zvýšil své šance, tak jsem při dalším převážení použil návazec s tímto rovnátkem. A ejhle. Dostavil se záběr a já podlehl iluzi a začínal věřit, že o mém úspěchu rozhodl právě tento detail. Při dalším záběru jsem přišel o zázračné rovnátko ve vázkách a jiné už nebylo. Vrátil jsem se ke svému osvědčenému návazci, kde funkci rovnátka nahradila velmi dobře smršťovací hadička a nebo stačila jen obyčejná hadička prodlužující ramínko háčku. A záběry od kaprů? Přicházely stále i bez „zázračného rovnátka. Zkrátka se jen lovné místo rozjelo až druhý den. Je to trošku psychologická záležitost a hlavně blbůstky v pěkném balení za nemalé peníze znamenají především dobré obchodní lákadlo. Dovolte mi radu v období finanční krize, šetřete své peněženky. Koule na masové bázi a náš úspěch Vraťme se zpět na Merenye. Pro tuto vodu bych procentuální dohad o tom, co je důležité při kapraření výjimečně pozměnil, lovnému místu procenta ubral a přidal je volbě nástrahy. Na jezeře s extrémně velkým a neustávajícím rybářským tlakem je kvalitní boilies účinnou zbraní. Vezli jsme s sebou větší množství koulí a plánovali plošné krmení bez pelet a partiklů, jejichž použití znamená pozvat k prostřenému stolu i bílou rybu a v nejhorším případě tahat jednoho karase za druhým. Před výpravou jsem dostal několik užitečných rad od Radka Ráliše, který má revír Merenye v malíčku. Jednou z nich bylo doporučení chytat na koule většího průměru. Pod háček jsme nastražili třicítky a krmili boiliesem o průměru dvacet milimetrů. Boilies 3XL a C4 se stalo nepřekonatelným hitem. Kapři brali hlavně navečer a v noci, ikdyž sem tam se spletl i nějaký poledňáček. První den přišlo několik kapříků kolem 8 kg, ale hned druhý večer a noc začaly ryby houfně hodovat. Netušili jsme, že tento den bude nejúspěšnějším z celé výpravy. Zdolali jsme několik krásných ryb mezi 10-13,5kg a třešničkou na dortu byl 18kg šupináč. Rybačka se povedla, ale větší kapři naši podložku v druhé části výpravy již nenavštívili. Přisuzovali jsme to drzosti a hlučnosti našich sousedů z levé strany. Maďarští skautíci předváděli nevídané věci. Nejen, že nepochopitelně převáželi montáže každou hodinu a řvali na sebe na 200 metrů, ale postupně posouvali po setmění svoje bójky k nám. Po první noci se jejich krásně svítící tyčovka ocitla za naší levou krajní. Po druhé noci už byla holka nezbedná na úrovni našeho mola, přímo před námi. Sice až za našima bójkama, ale cesta k ní bohužel vedla šikmo přes naše dvě krajní lovná místa. Naštěstí tito rádo by kolegové přijeli na vedlejší pozici až ve čtvrtek, v druhé části výpravy. Jinak by snad s dalším večerem zaváželi do trdliště, lano ne lano, soused ne soused. Balzám na duši I přes tuto nepříjemnost se nám na jezeře Merenye, v pěkné přírodě nedaleko stejnojmené vesničky, moc líbilo. Až do čtvrtka panovalo slunečné počasí. Slunce každé ráno rozpustilo hustou mlhu a na polovinu října překvapilo svou silou. V noci zase šajnil měsíc, jenž v úterý dospěl k úplňku. Noční atmosféru obohatil i jelen, který noc co noc troubil a vábil laně do svého harému. Prostě pohádkové babí léto bylo balzámem na duši. Počasí se pokazilo až dva dny před odjezdem. Jezero dostálo své neblahé pověsti o stále se měnícím podnebí a proběhla jednodenní bouře se všímvšudy. Věřili jsme, že silný vítr probudí ryby k větší aktivitě, ale opak byl pravdou. Kapři přestali na den brát. Až když se počasí umoudřilo, podařilo se nám zdolat ještě několik pěkných ryb. Závěrečný souboj patřil 13kg lysci. Pyšnil se žlutozeleným zbarvením a měřil úctyhodných 92cm. Začátečníkům mohu tento dobře zarybněný revír jistě doporučit. Já jsem ale rozhodnutý, že se sem už nepodívám. Mrzutost s bezohlednými Maďary učinila definitivní tečku za tímto příběhem. Na závěr mám pro vás ještě jedno užitečné upozornění. Říká vám něco termín lymeská borelióza? Jedná se o bakteriální onemocnění, které přenáší převážně klíště, ale také komáři, blechy, muchničky a jiný krvesající hmyz. Rybáři společně s myslivci, houbaři a jinými lidmi, kteří pobývají delší čas v přírodě, patří mezi ohroženou skupinu. Příznaky boreliózy jsou velmi zrádné, připomínající jiná onemocnění. V prvním stádiu jsou to příznaky chřipky: horečka, třesavka, bolesti ve svalech, kloubech, velká únava a bolesti hlavy. Průšvih je, když vás kousne jiná potvora než klíště, kolem kterého se zpravidla vytvoří známý červený flek. Já jsem klíště neměl. Poštípal mě pravděpodobně komár a k výše uvedeným příznakům jsem měl ještě vyrážku po celém těle. Doktoři mě léčili na alergii z jídla! Nezdálo se mi to a nechal jsem si udělat test na boreliózu a ten byl pozitivní. Nezjistíte-li boreliózu v prvním stádiu a v čas ji neléčíte antibiotiky, máte zaděláno na problém. V dalším stádiu, po několika týdnech až měsících, přichází velká bolest končetin, zad, hrudníku… Po měsících až letech potom bakterie způsobují záněty kloubů, vnitřních orgánů a onemocnění se stává chronickým. Máte tak na dlouhá léta postaráno o snížení kvality života. Na Merenye jsem dobíral poslední tablety antibiotik a nebyl jsem zrovna ve formě. Když pominu, že jsem pro svého parťáka a jeho ženu nebyl nejlepším společníkem, tak tvrdá práce spojená s kaprařinou mi přes bolesti celého těla dávala dosti zabrat. Přeji vám pevné zdraví a hodně rybářského štěstí. Petr Hořák Článek vyšel v magazínu Kapr č.8/2008

Petr Hořák a Petr Veselý
Jsou tři hodiny ráno. Po ospalém souboji, mém i kaprově, koukáme s Petrem na lysé a vrásčité tělo kapra, který leží na boku v podběráku. V této poloze, pod svitem čelovky, nás ještě neohromil. S konstatováním, že se podle vzhledu jedná o stařičkého lysce, odhadem třináctikilového, jdu do stanu pro váhu. Mezitím se ryba v podběráku, který hlídal Petr, postavila a náš udivený pohled dával tušit, že první úsudek nebyl správný a že jsme ulovili mnohem těžší rybu, která je na této pískovně cenným úlovkem. A jak to vlastně bylo…..?

Volba revíru a loviště V druhé polovině dubna jsme vyrazili na letošní první výpravu za kapry. Cesta na pískovny u Chlumce nad Cidlinou je pro mne půlhodinkou strávenou za volantem „Rybany“. Díky novému úseku dálnice jsem během chvilky u vody. Revír nacházející se poblíž rybářova bydliště bývá vždy neodolatelnou výzvou a velkou výhodou. Umožňuje častější výpravy, během nichž má lovec dostatek prostoru danou lokalitu dobře poznat a větší počet hodin strávených u prutů proměnit v úspěšnou vzpomínku..A tak to bylo i s naším víkendem. Zprávy z různých koutů republiky říkaly, že ryby nejdou. Podobné informace jsem dostal i po příjezdu k vodě od rybáře chytajícího na místě, jenž jsme si přáli obsadit. Petr dorazil o něco později. Společně jsme se rozhodli pro vedlejší volné místo s nejmělčími partiemi. Nástrahy jsme pokládali do hloubky jednoho metru ve vzdálenosti asi 20m od břehu. Lov na mělčinách se zdál být v tento čas správnou volbou. Věřili jsme, že do prohřáté vody se zdrojem přirozené“jarní“ potravy nějaký kapr zavítá, i když se podle zpráv kapři houfně nekrmí. Svůj levý prut jsem zavezl podél břehu před vedlejší rybářskou pozici, kde nikdo nechytal. V této části jezera byl klid. Právě odtamtud přišel hned první noc lysec s váhou 18kg. Pohádkový lysec Po ranním rozbřesku jsme rybu nafotili a obdivovali její krásu. Na svém těle měla několik velkých šupin a pyšnila se pěkným zbarvením. Evidentně se dobře živila a vypadala napapaně, až měla boule za žábrami. Za denního světla již nepůsobila tak staře jako v noci na první pohled. Těšila se dobré kondici. V tlamce jsme objevili ještě dva vpichy po předchozích soubojích. Po návratu domů z výpravy jsem zjistil, že stejného kapra ulovil jeden kolega v únoru minulého roku. Tehdy kapr vážil 14,70kg. Značný váhový přírůstek lze připsat velkému apetitu, s nímž se pravděpodobně neostýchá krmit v lovištích rybářů. Mimo boilies jsme z řitního otvoru vytlačili řepku a kukuřici, kterými jsme nekrmili. Dále jsme spekulovali o čase, kdy jsme dostali rybu do podběráku. Blízká doba před třením by mohla také vysvětlovat ta kila navíc. A nebo prostě kapřík dobře roste a půjde-li to takto dál, mohl by za rok, dva dosáhnout hranice dvaceti kilogramů. Výsledek výpravy a nástrahy První noc ještě Petr ulovil 12kg šupináče a já k ránu desetikiláčka. Druhá noc a časné ráno byli na počet záběrů bohatší. Kolega měl větší smůlu a o několik ryb přišel během zdolávání. Já jsem naopak pro náš dobře sehraný tým lapil ještě několik ryb nad 10kg a posledním kaprem výpravy se stal 13kg šupík. Krmili jsme málo. Vždy jen 10-15 kuliček k nástraze a ještě jsem přidával hrst tygřích ořechů namočených v játrové omáčce Carptrack Liquid. Přes den jsme zkoušeli oranžové plovoucí boilies 3XL. Favoritem, bez něhož už na ryby nejezdím, je pro mne mraženka 3XL. Jestliže nejsou kapři při příjímání potravy příliš aktivní, je třeba nastražit pod háček opravdovou lahůdku, které ryba neodolá a zobne si. Nechválil bych, kdybych si nemyslel, že na našem úspěchu měly nástrahy v tuto dobu, při nemalém rybářském tlaku, lví podíl. Pohoda na rybách Sedíme v podvečer s parťáčkem v křesílkách a popíjíme kávu. Posloucháme nebeskou hudbu přírody, jejímž tónům vévodí zpěv hnízdících racků. Trošku jsme se zasnili a vrátili se ve vzpomínkách o pár let zpátky, abychom si zároveň s povzdechem uvědomili, kolik změn se na našem v minulosti tolik oblíbeném revíru odehrálo. Dříve zde byla voda mnohem čistší a pod hladinou rostly vodní rostliny. Díky husté vodní vegetaci bylo třeba rybu zdolávat ze člunu, což mělo své kouzlo. Kapr vždy zajel do trávy, kde se cítil bezpečně a „čekal“, až si pro něj přijedete. Dnes je voda kalná i z jara a vodní tráva zmizela. Říká se, že ji spásli amuři. Možná, že jen přirozeně odumřela nebo ji zničily dvě mírné zimy, kdy hladina pískovny po celou dobu pořádně nezamrzla. Nevím, nejsem fundovaný toto vysvětlit. V každém případě chybí a ryby ztratily své útočiště. Přibylo tak velké množství konzumních rybářů. Pod tímto termínem si představte „kapraře“s pivkem v ruce, basičkou v ledničce, rádiem nebo TV na plné pecky a karavanem za zády. Dnes nemusí do člunu, lze jednoduše zdolat rybu ze břehu a ty jsou v jejich obležení. Dříve kolem pískovny chytala hrstka rybářů na několika přístupných místech. Nejednalo se o hlučouny, nýbrž o fajnšmekry, kteří si umí kaprařinu vychutnat podle mého gusta a jejich chování u vody mi imponuje. Máte-li ve svém okolí rybník, pískovnu, či přehradu, kde panují příjemné poměry bez výrazných omezení, vychutnávejte každou chvilku. Je téměř jisté, že za pár let bude vše jinak. Abych ukončil své povídání optimističtěji musím napsat, že i v těchto podmínkách lze najít skulinku a prožít několik nerušených dní i zde, bez nálady autokempu. Letní chytání je pravděpodobně pase, ale brzy z jara nebo později na podzim ve všední dny se sem (na „Béčko“) ještě vypravím. Mějte nerušený klid a pohodu na rybách… Petr Hořák Článek vyšel v magazínu Kapr&Kapří svět - červen 2009

Téměř každý kaprař malinko plánuje. Během dlouhé zimy se snaží „okénkem“ dohlédnout do nadcházející sezóny. Vážně jsme si pohrávali s myšlenkou konečně navštívit nějaké francouzké jezero, nejlépe Sant Cassien. V prosinci se mi ale narodil synek a Petr se musí, v těžkém ekonomickém období, poctivě věnovat své firmě. Na Francii bychom potřebovali více času, minimálně čtrnáct dní.

Navíc u břehů legendárního Cassu chytá z jara celá „Evropa“ a sedět na některém neproduktivním místě, kde je šance na ulovení kapra minimální, je pro nás obětí, kterou si letos ještě odpustíme. Pod tíhou těchto argumentů jsme se rozhodli, že svůj drahocenný čas strávíme opět v Maďarsku. Na revíru, kterého se jen tak nenabažíte a přiroste vám k srdci. Silné pocity a tajná přání Touha spatřit některého statného mohykána z francouzkých jezer v nás bude sílit i nadále a věřím, že jí brzy podlehne každý, kdo vyhledává rybářská dobrodružství. Dříve, ještě v době bez životních závazků a povinností, bylo mojí vášní cestování. Stačilo našetřit trochu peněz, sbalit batoh a vyrazit. Navštívil jsem rovníkovou Afriku, Indii, Borneo…dokonce jsem se podíval i do pohoří Atlas v Maroku, kde se dnes loví kapři. Také jsem projížděl francouzké pobřeží a navštívil město Cannes, poblíž kterého se nachází právě mekka kaprařů Sant Cassien. Před deseti lety jsem ale ještě netušil, že mým budoucím snem se stane právě výlet do těchto končin a navíc s přáním ulovení některého z místních kaprů. Vůně dálek mi tedy není cizí a už se těším, až se podřimující touha v mém nitru probudí a vyjedu i s rybářským náčiním vstříc naplnění loveckých snů. Bohužel v dnešní době mám pocit, že učinit rozhodnutí není tak snadné jako v minulosti. Ale dost snění a zpět do reality. Horká místa Nacházíme se opět u břehů našeho oblíbeného jezera, které je perlou v moři vodních ploch rybářské velmoci, jakou je Maďarsko. Vsadili jsme na jistotu a zvolili proto opět zátoku plnou vázek, vodní trávy a hlavně překrásných kaprů, kteří sem najíždějí v  období tření prožít jarní radovánky. Z předchozích výprav známe podvodní terén dokonale a víme, kam montáž položit. Je nutné vyhledat sonarem konkrétní místa u překážek a pokládat s přesností na decimetr. A jak na to? Jeden rybář stojící na břehu drží prut a druhý mající vlasec přes rameno, montáž v zavážecí ledvince, vesluje k lovnému místu. Nad horkým místem pokládám montáž vždy na zádi člunu u sondy a přesně sleduji na displeji echolotu, kam klesá. Pak lehce přizvednu olovo a kousek posunu tak, aby se návazec srovnal. Zasypu po vlasci např. tygřím ořechem a nástraha je v osmimetrové hloubce perfektně připravena. Tento způsob zavážení osobně považuji za nejpřesnější na kratší vzdálenosti. Průběh lovu Vše je připraveno, číháme u prutů, ale první noc se záběru nedočkáme. Ráno se kocháme božskou přírodou. Okolí jezera bylo prohlášeno za přírodní rezervaci. Od povídání u snídaně o změnách a zpřísnění podmínek rybolovu nás vyrušilo popípávání hlásičů. Že by jemné tahání za nástrahu měli na svědomí sumečci američtí? Vždyť máme nastražený tygří ořech! Petr stahuje své montáže se dvěma a více tygřáky a upevňuje pod háček jen jeden. A prásk. Tak přece jen kapři a velmi opatrní. Chytání na jeden tygří oříšek se vyplatilo. 14,5kg šupinatá jikrnačka nás potěšila hned v úvodu výpravy. Začíná tak rybářský maraton, během něhož zdoláváme velké množství ryb od 10 – 12kg. Krásná sluníčka s kulatými bříšky nám postupně plní paměť fotoaparátů. Říkáme si, jak dlouho to ještě vydržíme. Jsme po dvou dnech unavení, i když v noci přichází záběrů jen několik a můžeme alespoň trochu odpočívat. Vždy s ranním rozbřeskem se dostaví razantní záběry, z čehož usuzujeme, že se jedná konečně o velké kousky. Bohužel první dvě noci nejsme dostatečně bdělí a ryby ztrácíme. Prožíváme také tragikomický moment se šťastným koncem. Prťkovi příchází v úterý ráno kolem páté hodiny nesmlouvavý záběr. Kapra nestihne otočit a ten řeže vlasec o škeble. Ospalý a posmutnělý stojí u svého bivaku, váže si nový návazec a já ani nevylézám ze spacáku. V tom slyším jen: „Pepé máš záběr. “Ale než stihnu cokoliv udělat, mohu jen udiveně hledět na svůj pravý prut, který letí vzduchem a jako šíp se tiše noří pod hladinu. Petr sice vyběhl za prutem, ale ten mu vyskočil ze stojanu těsně před rukama. Řekl jen: „Ááá, i prut. A je to v čudu“. Obětavě udělal několik kroků v teniskách do vody, ale bez šance. Kolega ovšem nelení, váže trojháček pod olovo a se slovy: „neboj, ten najdeme“, sedá do člunu. Naštěstí se naviják zachytil zhruba 10m od břehu do husté vodní trávy a parťáček mi po čtvrt hodince hledání hlásí, že našel můj vlasec a hned na to slavnostně vytahuje mojí odvážnou děličku. A teď se můžeme pořádně zasmát. Ba co víc, následně nacházím i celou montáž, bez ryby, ale celou. „Tak a teď si na tebe počkám“. S tímto předsevzetím si lehám přímo k prutům. Nařídil jsem si budíka na čtvrtou hodinu, abych byl spolehlivě připraven na záběr od obříka. Opatrní velcí kapři se odvážili na naše lovná místa pravidelně mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní. Jenže mně se ozval Delkim už ve tři. Naštěstí jsem nespal příliš tvrdě. Vyskočil jsem jako čertík, čapnul prut a udělal během pár vteřin několik důležitých pohybů, abych tak dostal rybu od vázek. Kapr byl v noci lehce dezorientovaný a celkem rychle skončil v  síti podběráku. Ručička váhy ukázala 20,5kg. Po odečtení vážícího saku jsem si zapsal pěkných 19,5kg (101cm). O dvě hodinky později přišel velký šupináč i Petrovi. Sedmnáctikilová kapří dáma více bojovala, k čemuž jí pomáhala mohutná zadní ploutev. Obě ryby měly čisté tlamky, bez známky jiných soubojů. Ve čtvrtek záběrů výrazně ubylo. Za zmínku stojí ještě statný lysec, kterého ulovil Petr v  poslední den výpravy. Doslova rostl za hlavou, měl velmi silnou ocasní ploutev a po těle několik obřích šupin. Jeho zdolání neproběhlo hladce a Petr prožil s rovnocenným protivníkem řádný souboj. Osvědčené nástrahy a experiment Dobře naložené tygří ořechy opět nechyběly v arzenálu našich nástrah. Mojito, jakož to zástupce kulaté potravy z dílny kolínské renomované společnosti vábilo kapry pod našimi háčky převážně během dne. V noci naše lovná místa okupovali vousatí nenechavci. Abychom zachytili ranní záběry, nastražili jsme již tradičně tygří oka na všechny pruty. Poslední dva dny výpravy, s menší aktivitou ryb, se Petr odvážil použít oranžovočervenou pop-up, aby vyprovokoval změnou nějakého zvědavce. Celý návazec s důmyslně připevněným háčkem přímo k boilie kuličce směrem nahoru ( viz. foto), mu osobně doporučil a navázal na brněnské výstavě Leon Hoogendijk. Kapr po nasátí nemá prakticky žádnou šanci nástrahu vyplivnout. Byli jsme zvědaví, jak experiment dopadne. Během několika hodin čekání zdolávám dvě ryby a Petrova „zázračná montáž“ leží stále na místě, z něhož zdolal všechny velké ryby. Ve chvíli, kdy vyslovil první pochyby, přišel brutální záběr. I když byl Péťa ve střehu a v čas svíral prut ve svých pažích, kapra se mu nepodařilo otočit. Dosud nějvětší rybou chycenou na tomto jezeře je 30kilový lysec. Vyprávění potápěčů o zdejších kaprech porostlých mechem je během soubojů, které končí vítězstvím kapřích králů, nesporně vzrušující představou. Jaké asi monstrum jsem měl na háčku? Rozhodnutí odložit Francii a věnovat týden maďarskému revíru, který nám ještě zdaleka neodhalil svá tajemství, se ukázalo jako správné. Hlubiny tohoto lignitového lomu jsou domovem velkého množství úchvatných šupináčů. Jedná se o pěkně stavěné zdravé ryby nejrůznějšího zbarvení. Samozřejmě tu žijí i krásní lysci, ale nám se za poslední dvě sezóny dařilo lovit spíš šupináče. Jedni jsou zlatohnědí s  nažloutlými bříšky, jiní zase světlí s nádechem modré. Jeden kolega zde ulovil působivého šupíka s černým hřbetem. Braňo a Rasťo Bártkovi, kamarádi ze Slovenska, pochytali na této vodě také spoustu pěkných šupináču. Oni mají pro pořádného kapra ve slovenštině výmluvný termín „ukrutná ríba“, ktorí sa mi veľa páči. Mimochodem jsou to zdatní kapraři, kterým se zde podařilo během týdne nachytat sedmnáct ryb nad patnáct kilogramů, ale o tom by nejlépe mohli vyprávět oni sami. Klobouk dolů. Ne zřídka se stává, že z této vody odjíždějí rybářské party bez jediného záběru… Zkrátka z našich zkušeností a po zhlédnutí fotografií našich kamarádů a známých, mám pocit, že je studnice možností této úživné vody nevyčerpatelná. Můžeme se tak těšit na další nepoznané kapry. Na závěr ještě malé zasnění. Vrátím-li se na začátek výpravy, kdy jsme k jezeru dorazili o 12 hodin dříve, nemohu nevzpomenout, jak jsme první noc strávili na lehátkách na mezi pod širákem. Už jsem málem zapomněl, jak působivý je pohled, z perspektivy ležícího, na oblohu plnou hvězd. Přece jen při usínání v bivaku jsme lehce ochuzeni. Příroda je půvabná, čarovná a mocná. Buďme pokorní a važme si ji. Petr Hořák Článek vyšel v magazínu Kapr & Kapří svět 9-2009

V letošní "kaprařské sezóně" jsem se rozhodl věnovat více času rybářskému revíru u Chlumce nad Cidlinou. Jedná se o známý, soukromý revír akciové společnosti Rybářství Chlumec n. Cidlinou, mnohými již zatracovaný, podle jiných dokonce vydrancovaný. Zapomeňme na chvíli na minulost a polemiky a zkusme přijmout fakt, že i tato voda má své kouzlo, ostatně jako každá , ať svazová nebo soukromá, velká či malá, stojatá nebo divoká. A že i tady ještě žijí krásné ryby.

Především jarní probouzení je zde velmi léčivé a po letošní dlouhé zimě ve mně oteplující se vzduch, křik hnízdících racků a jiné zvuky přírody, vyvolávaly osvobozující pocit. Větší část jezera je porostlá vodní trávou, v níž se ryby cítí velmi bezpečně a není jednoduché vylákat je do míst bez vodního porostu, do tzv. ok. (Zasvěcení vědí, že píši o revíru Štít B). Tam je třeba nástrahu zavést a spustit ji na dno podél trávy. Kapří cesty vedou právě travou a kapříci z ní vystrčí mnohdy jen hlavu, aby ochutnali z vámi prostřeného stolu. Doporučuji PVA pěnu na špičku háčku. Bez člunu je rybolov velmi ztížen a zdolávat ze břehu je možné jen na několika místech. Na jaře a začátkem léta si lovící vychutnává souboj s rybou ze člunu v průzračné vodě. Tento nevšední zážitek občas zkomplikuje únik kapra do vodního porostu. V tu chvíli je ryba pevně ukotvena a je třeba ji opatrně vyručkovat, případně trávu odstranit. Viděl jsem borce nebo spíš bl.ce rvoucí rybu nevázka. Apeluji na tyto trhače kapřích tlam, ať raději zůstanou doma a pomáhají trhat manželce nebo mamince ovoce na zahrádce. První víkendovou výpravu jsem uskutečnil na jaře týden po roztání ledu a protože ryby nebyly ještě v pohybu, jednalo se spíše o setkání s kamarády. Na celém jezeře se chytly pouze tři ryby. Druhá výprava byla zajímavější. Začátkem června jsem ulovil během dvou dnů šest šupináčů kolem 8 kg. Na další výpravu jsem vyrazil v červenci a zavážel jsem k prvnímu pruhu trávy. Přišlo celkem jedenáct záběrů. Jedna těžší ryba se vypla, jinak váha ryb se nelišila od červnové výpravy, až na tři kousky kolem 10 kg. Většinou jsem zdolával ze břehu na krátkou vzdálenost a to samé lysce. Lysci se na jezeře vyskytují hojně a jejich stavba těla, krásné ocasní ploutve a zbarvení nadchnou každého, kdo k těmto majestátním tvorům vzhlíží s respektem. Právě oni budou důvodem k mým návratům na Štít. Záběry přicházely hlavně v noci. Poslední výprava vyšla na začátek září. Shodou okolností mě na první noc doprovázel kamarád z gymplu Martin, také vášnivý rybář. I když jeho hlavní disciplínou je přívlač, tento rok se věnuje s nadšením kaprařině. Ulovil dlouhého, nízkého, ale širokého šupináče, který při 86 cm vážil 12kg. Jeho radost byla nezměrná, protože se jednalo o jeho osobáček. Zbývající dva dny už vedle mě seděl parťák Mates, kterému se také dařilo a zářil štěstím jako sluníčko, když lapil překrásného 12,5 kg těžkého lysce. Můj úlovek se nedostal nad hranici 10 kg, ale v týmu panovala dobrá nálada. Přát kamarádovi velkou rybu považuji za základ "rybářské filosofie". Soutěžení patří na hřiště a trumfování uspokojí spíše ženy klábosící o tom, která má dražší kabelku. Většinu ryb jsem chytil na boilies oliheň a mrtvého korýše od firmy Carp servis. Snažil jsem se vám přiblížit svoje postřehy z rybářského revíru, o kterém se můžete z některých zdrojů dočíst, že je jedním z nejtěžších v ČR!?? Doufám také, že nechyběly ani podrobnosti, které ve většině článků postrádám a tyto řádky vám pomohou alespoň v některých aspektech jako návod pro první výpravu na tuto pískovnu. Ještě vám dlužím jednu informaci na závěr. Asi se ptáte jaké největší ryby na Štítě B plavou? Nevím, ale viděl jsem letos lysce 14 kg, uloveného kolegou na místě vedle mě a na fotografii kamaráda s 15 kg. Podle jiných, hůře ověřitelných zpráv jsou tam i větší a těžší jedinci. Přeji vám pěknou osmnáctku a když ne u vody, tak alespoň v ložnici. Více praktických informací, jako např. kde zakoupit povolenku, kolik stojí 24 hod atd. najdete na www.rybychlumec.cz